Články

Většinou nic důležitého, jen pár canců.....

Co je karikatura?

Karikatury jsou vlastně satirické portréty. Jejich funkce má nepřeberné množství nuancí, ale všechny mají něco společné a to je humor.

OD HISTORIE K SOUČASNOSTI KARIKATURY A JEJÍ UPLATNĚNÍ

Ani by nebylo divu, kdyby vědci zjistili, že historie karikatury sahá k pravěku do doby, kdy nějaký divoch začal po stěně jeskyně "čmárat" dodnes přetrvávající kresby s překvapivě vysokou výtvarnou úrovní. Určitě se našel už tehdy potměšilý kumštýř a jeho satirické kresby někde čekají na své objevení, neboť humor je to, co nás od zvířat odlišuje. Možná.

Jen, až je najdeme, musíme pochopit, že jde právě o karikatury, neboť pravěké výrazové prostředky jsou svou jednoduchostí vlastně dokonalejší, než ty dnešní.

Rozhodně se v celém průřezu historie umění objevují karikatury v kresbě, malbě i sochařství.

Objevují se pochopitelně i v literatuře a dokonce snad i v hudbě, ale to je jiný šálek.

Karikatury používal ve svých surrealistických malbách Hieronymus Bosch, zkarikované výrazy postav obrazů Pietera Bruegela umocnily lidská dramata v nich, Goyovy caprichos málem dovedly jejich kreslíře až na hořící hranici, Lautrecovy živé kresby z Moulin Rouge jsou plné satiry a před vynálezem fotografie noviny i časopisy obsahovaly karikatury ve větší míře a častěji, než dnes ke své škodě. I comics k nim patří. Zkrátka karikatury doprovázejí lidstvo téměř od počátku a budou s ním až do hořkého konce, protože podle staré pravdy : "Sranda musí být, i kdyby na chleba nebylo!"

V moderním věku získaly tyto kresby nový prostor i uplatnění a to i jako individuální dárky.

Karikatury, použité jako individuální dárky jednotlivcům, dvojicím i skupinkám, mají různé účely. Většinou jde o dárky k narozeninám, na rozloučenou, přátelům, partnerům, dárky rodičům, ale i dárky svatební, nebo svatební oznámení apod.

Karikatury lze darovat lidem, co mají vše a relativně levný dárek se může stát cenným.

Možná je diskutabilní, zda v tomto případě jde o umění. Je to tak, že karikatury od některých kreslířů jsou nesporně uměním, od dalších možná umění jen lízly a pak jsou karikatury, které si ten název ani nezaslouží, protože jde spíše o zkomoleniny. Je třeba si dobře vybrat svého karikaturistu.

Dobré karikatury mají vtip, vystihují kreslené a mají svůj styl. Lze je pojmout portrétově prokreslené, ale zdařilá karikaturaminimalistickou zkratkou značí mistra. První ze dvou zmíněných typů karikatur se používá pro individuální dárky a ten druhý spíše do novin a časopisů pro zachycení známých osobností. Tyto dva typy, jako by byly dvěma mezními body nekonečné řady nuancí karikatur, klonících se k jedné, nebo druhé straně. Karikatury mohou být nelítostné i milosrdné, černo-bílé i barevné, kreslené, či malované nejrůznějšími technikami a styly na různých materiálech a jejich využití je široké. Od face booku, až po politickou propagandu, nebo spíše anti-propagandu. O dárcích ani nemluvě. Můj kamarád dělá dokoncekarikatury - loutky.

Mezi sběrateli umění najdeme i sběratele karikatur a někteří dokonce sbírají ty své od různých kreslířů.

Co dodat na závěr?

Humor má v lidském světě vysoce ceněné postavení a karikaturisté patří k jeho stálým tvůrcům.

Něco o karikatuře

    Karikatura byla považována za druh publicistiky a proto se jí nevěnovala pozornost: hodnotila se pouze úroveň vtipů a jejich úspěch u obecenstva. Jako někdo vtipy a anekdoty vypravuje, tak si je jiný kreslí. Jen zřídka se stávalo, že byla karikatura považována za součást výtvarného umění.
Navštívíme-li ateliéry výtvarných umělců, shledáváme s údivem, že mnozí začínali jako karikaturisté. Je mnoho těch, jejichž talent se vyvíjel jiným směrem: Josef Čapek, Rudolf Kremlička, Vlastimil Hofman, Jan Konůpek, Alois Moravec, ale i František Kupka, Salvator Dali aj. Novodobé tiskařské vynálezy (barevná litografie) se však ustálily na zvláštnímu druhu kresby - na výtvarné karikatuře.
Moderní karikatura získala své postavení s rozvojem žurnalistiky (je závislá na technice tisku); to nebrání tomu, aby u nejvýraznějších představitelů nevznikl styl karikatury. Ale kreslený vtip není pouze odnoží literatury (jako doprovod ke vtipům či prozaická ilustrace), neboť má má specifické rysy výtvarné. Kreslené vtipy nutno odlišit od humorné fotografie /příp. s textovými bublinami/, od typu montáže, koláže, ale i od humorné malby s groteskní náplní. Na rozdíl od "vážné" kresby zde nezáleží na malebném rozvinutí linie, ani na odstínění barev; její těžiště je v hyperbole, zdůrazňující nějaký nápadný tvar nebo komickou situaci. Karikatura nevychází z konkurence plochy a prostoru, která se realizuje v kresbě, ani ze souladu barev a kompozice, jež je vlastní malířství. Má zcela zvláštní styl, který estetik E. H. Gombrich nazval "rytmem invence a zjednodušení".(V knize Umění a iluze)
Karikatura jako druh komična
Jak snadno se řekne: rytmus invence a zjednodušení! Jenže co to v praxi znamená ? Karikatura vychází z nadsázky, zveličuje nápadné rysy nebo situace; přehnanž tvar působí komicky. Z těchto důvodů patří karikatura do fenomenologie humoru. Jenže - co je to komično?
Základem komického zobrazení je náhlá konfrontace dvou odlehlých významů (Hegel), nebo "zklamané očekávání" (H.Bergson). Komické vzniká uspořením námahy na zdolání překážky, kterou jsme očekávali (S. Freud).To všechno jsme sice věděli, ale o podstatě karikatury to nic neříká.
Klíčem k úspěšnosti - podobně jako v anekdotě - je vtipný nápad, střet obrazů či situací, překvapivá záměna. Vtipný nápad musí být nějakým způsobem vytyčen a zdůrazněn. Namísto "realistických" obrázků či odtažitých symbolů a metafor, které užívala starší literatura, je výrazem moderní karikatury z k r a t k a: situační a figurální hyperbola, zachycená bleskově, jakoby záběrem fotoaparátu, ale s nápadným zvýrazněním kontur. Chci-li udělat něčí karikaturu, musím nejprve vypozorovat jeho znaky opravdu charakteristické a pak je přehnat do výstřednosti. Karikatura si žádá umění a vtipu.
F.X.Šalda Zkratka je synonymem moderního umění vůbec. Člověk nemá čas vnímat pozvolna, nechce hloubat nad otázkami, jež se ho bezprostředně netýkají. Vnímá bleskově, vteřinově, v odlesku prchavého času. U karikatury musí být zhuštění a zvýraznění obzvlášť nápadné; přesahuje všechny další atributy, dokonce i požadavek "krásy". Ano, už u Aristotela se komično ocitlo v sousedství "ošklivosti", a vývoj karikatury tento způsob pouze potvrzuzje. V renezanci se hyperboličnost vyvinula jako zvláštní kresebná odrůda, a v manýrismu zdomácnělo karikaturní "zjednodušení" tváří a tvarů.
Anatomické studie Leonarda da Vinci nejsou příliš vzdáleny od karikaturního ztvárnění. Podivnými groteskními útvary se vyznačují burleskní malby Giuseppe Arcimbolda. Fantaskní nadsázkou přímo hýří apokalyptický svět Hieronyma Bosche nebo Pietera Breughela, jež vychází ze středověkých čarodějnických kouzel a vizí. Za předchůdce novodobé karikatury jsou však považováni teprve bratři Carracciové (druhá polovina 16. stol.), u nichž dochází k podstatnému zjednodušení a k uvolněnosti kresby; v 18. století ztělesňují "předkarikaturní" fázi humorné fyzignomie Williama Hogartha.
Zveličením určitých detailů (podoby, situace, děje) jsou strnulé útvary, situace a gesta uvedeny do pohybu. Groteskním "zpřeházením" proporcí se často odpoutávají od napodobitelných kontur a volí raději analogii (podobu zvířat či rostlin), nebo drobnokresbu, jen aby nepropadli všednosti. Rozmatitostí podob a tvarů, uvedených v kontrastní souvislost, se jejich tvorba přibližuje k novodobé montáži, koláži či asambláži.
Onen záhadný "rytmus invence a zjednodušení" lze vyjádřit i takto: anekdotická zkratka, bystrý nápad, pohotově vyhmátnutý protiklad, jenž čerpá z bezprostřední situace, to vše má vliv na karikaturní zvýraznění.
"Jsou-li přítomny myšlenky, lze se obejít i bez štětce!"
Čínskou moudrostKomično má v různých oborech tempo odlišné. Obrázek však musí působit hned, aktuálně a vizuálně. Namísto systému "znaků", jimiž je v literatuře jazyk, stojí zde obrysy, předměty, materie. Nikoliv holé, ale neodbytné a funkční. Karikaturista hledá náměty v bezprostředním okolí, ale vyzdvihuje cosi nápadného, co bije do očí; v tom je onen "rytmus invence"? Někdy má kreslíř - karikaturista své "ustálené" figury (odborně řečeno "panáky"), aby oživil své "permanentní" situace a vyzdvihl směšné okolnosti. Říká se tomu také karikaturní styl. To všechno pouze proto, aby uvolnil fantazii, pronikl originalitou nápadu či komických point.
Zopakujme si postřeh Romana Jakobsona: "Čím více banálního a konzervativního umělecké dílo obsahuje, tím víc se dá proložit neznámým a odvážně novým." Totéž platí o karikatuře. Je karikatura uměním? Málokterý výtvor má to štěstí, aby byl vystavován ve výstavnmích síních a nota bene na "soklu"! Karikatura je spjata s publicistikou, realizuje se v novinách a časopisech. V tom je její raison d°űetre. Ocitá se na pomezí výtvarné tvorby a užitného umění. Půvab takových přechodných oblastí je v paradoxním spojení stylové stálosti a novotvaru. Užívá-li moderní karikaturista zvláštní, třeba zjednodušenou linii (tlustou čáru nebo naopak "roztřesený" rukopis) pak to není jen proto, že se chce odpoutai od dosavadních zvyklostí, ale že slouží rotačce. Groteskně přehnané linie, výstřední tvary, zveličené útvary fyziognomie, to není schválnost, ale úlitba bohům. V mnoha případech jde o nadbíhání Jeho Veličenstvu čtenáři. Vrcholem je znázornění, jež současně "karikuje", t.j. humorně zveličuje, ale současně "odlehčuje" viděnou skutečnost. Někdy se kresba textu blíží, jindy vzdaluje. Krajní formou takového oddálení jsou vtipy "beze slov".
Ostrý a pronikavý pohled karikatury umí znamenitě odhalovat současně protiklady vnitřku i povrchu.
Maxim Gorkij
Půvab karikatury je tedy v koncentraci detailů do kresebného "modelu", do výrazového "gesta", jež zachycuje neobvyklou konfiguraci obrazových prvků. To je ale "těžká" věta! Zvolme raději příklad: jako vznikaly "znaky" abecedy z konfigurací a schematických "obrázků", tak vzniká možná karikaturní zkratka. Teoretici mluví o "schematičnosti" této obrazové řeči a o výrazném zjednodušení. Jenže schematizace a zjednodušení není v moderním umění ničím zvláštním! Také díky "deformacím" roste význam karikatury v umění dvacátého a patrně i jednadvacátého století!
Jak se vyvíjela česká karikatura v průběhu posledních dvou století?
Náznaky karikaturních "deformací" se projevily už v polovině 19. století, i když se zde většinou týkají pouze fyziologických detailů. F. K. Kolár a K. V. Klíč kreslí např. zveličené, detailně prokreslené hlavy - portréty, jež bývají vsazeny na drobná, trpasličí tělíčka. Jindy bývá karikaturní schema rozloženo do sledu momentů situačních (v obrázkových seriálech Rodolpha Töpffera a Wilhelma Busche, oblíbených v l9. století).Do evropských souvislostí se česká karikatura dostává v období symbolismu a výtvarné secese. Umělá stylizace tu zdůraznila kresebnou linii dekorativností, aby působila poetičtěji než tahy štětcem. Svůj výraz nachází kresba v opracování tvarů přírodních, zvláště rostlinných, inspiruje se tvary umění lidového; leč to vše se brzy rozplyne v dekorativnosti. Symbolismus vniká do říše snů, symbolů a mýtů, ale v touze po zduchovnělé kráse se odvrací od všedního světa. Módní zájem odsunul karikaturu jako skromnou Popelku na vedlejší kolej, do oblasti humoristického žánru.
Vzniká propast, kterou znovu vyplňuje - moderní karikatura. Výtvarní umělci začínají karikaturou a živí se jí jako vedlejší činností. Artuš Scheiner, známý autor secesních pohádkových ilustrací, byl po dlouhá léta výtvarným redaktorem humoristického Švandy dudáka. Dekadence a symbolismus daly civilizačním rozporům rozměr skrytých zákonitostí života.
Tomáš Vlček
Vývoj nikdy neprobíhá přímočaře. V téže době, kdy české umění vstupuje na půdu evropskou (Hynais, Brožík), zůstává karikatura za pecí a usidlila se jen v přízemním anekdotáriu v Humoristických listech a ve Švandovi dudákovi. Výtvarně čerpala z tzv. vídeňského žánru (Marold, Oliva). Výjimku tvoří pouze Emil Holárek, který překročil dobový zenit monumentálními sociálními symboly v Reflexích z katechismu (vydanými u Kočího 1901). V Paříži hájí čest "české" moderní karikatury František Kupka, který v cyklu kreseb pro L°Assiette au beurre odhaluje v drastických konturách mýtus peněz a moderního vykořisťování. Obrodnou roli v duchu političnosti a sociální kritičnosti satiry sehrál mnichovský Simplicissimus a jeho čelný kreslíř Th.Th.Heine, jenž se stal inspirací pro mnoho českých kreslířů.
Th.Th.Heine je dítětem doby fin de sićcle. Snad nikdy jindy by nebyla možná tak krvavě skeptická, těžkomyslná satira...Ptám se při pohledu na jeho kresby: je ten člověk cynik, nebo filozof, bolí ho to také, nebo chce jen nenávistně pozorovat?
Miloš Jiránek
Typickým zjevem přechodu je oficiální kreslíř Hugo Boettinger, vystupující pod pseudonymem Dr. Desiderius. Ve svém skicáři vytvořil seznam všech význačných osobností z pořelomu století. Dovedl zachytit své postavy v akci, v pohybu, jakoby čočkou fotografického aparátu. Přitom však zůstává v zajetí "nápodoby", zdánlivě navazující na dekorativní secesní linii.
Výrazný impulz přichází tedy nikoliv z umění výtvarného, jež teprve "dohání" Evropu (viz Marold, Radimský aj.), ale z literutury, usilující o zevšednění a zživotnění básnického výrazu. Lyrika se osvěžuje bezprostředním zážitkem, demaskuje zatuchlost frází vysvobozuje z umrtvující, mdlobné dekadentní stylizace.
Na počátku dvacátého století dochází k renouveou satiry a karikatury na literárním základě. Ani naturalismus, ani symbolismu nestačily pokrýt tragické rozpory moderní civilizace. Spolu s generací anarchistických buřičů hledá karikatura inspiraci v bezprostředním zážitku, v mimoumělecké realitě. Velkoměstská civilizace poskytuje netušené zdroje námětů pro rozvoj "pavlačového humoru", satiry a grotesky.
Na vývoj umění zapůsobila zahořklá ironie J. S. Machara, jež koresponduje s intencemi Simplicissima. Především se aktualizuje sbírka Confiteor (Vyznání), v níž dochází k upřímnému a na dané poměry odvážnému sebevyjádření subjektu a pocitové sféry. V nenávistných invektivách Macharovy Golgaty (k níž kreslí obálku František Kupka) nachází mladá generace inspiraci a výzvu k založení vlastního satirického listu Šibeničky:
Půl milionu dobrých šibeniček
do našich vísek, měst,
půl miliónu dobrých pevných kliček
a do nich půl milionu vlasteneckých hrdel -
těch řvoucích vlasteneckých hrdel...Pod škraboškou cynického "šibeničního" humoru a nenávistných invektiv vůči měšťáckému průměru vynikl básník František Gellner, jenž se zároveň stal zakladatelem moderní české karikatury. Anarchistické buřičství a lyrická autostylizace tulácké "marnosti" života mu pomohla rozžehnat se rázně s dekorativností secese a čerpat drsné zážitky v ovzduší hospod, vináren a kaváren, v prostředí "všedního dne". Lživou měšťáckou morálku, zteřelé postupy starého umění, demaskuje Gellner s krutě vědoucí sebejistotou. Z rozptýlených tvarů a forem lidové zábavy a humoru velkoměstských pavlačí, v periferním prostředí lokálů a šantánů vzniká nová karikaturní zkratka, jež má blízko k zžíravé ironii, i když je výrazem zraněné něhy.
Chápeme vtip a satiru jako zbraň,, humor a smích jako projev hořkého a povzneseného poznání. Což, probůh, bylo někdy smyslem a účel karikatury a satiry něco jiného než zveličování chyb, zesměšňování ctností, stylizování přirozených linií v bizarní ornament, jenž vyvolává úsměv?
St.K.Neumann
Gellner volí silnou čáru tuší, která se místy rozlije až do rozpustilé kaňky. Jeho obrysy jsou vědomě nedotvořené, zdánlivě nepropracované, připomínají bezprostřednost zachodové kresby. Zdůrazněná silná čára zastupuje plochu, která už není vyznačena obtahováním či šrafováním, ale zdánlivě neobratnými tahy. Gellnerův primitivismus je ovšem zdánlivý, jednoduchost kontur je výrazem urputné vůle dospět k absolutní prostotě, jež má být zárodkem nového umění. Jako osobnost zakladatelská prolíná Gellner svou karikaturu s poezií, která je podobně drsná a robustní.
"Zážitky z vídeňských šantánů znamenaly pro mne víc než všechna poezie."
František Gellner
Gellnerovi stojí nejblíže jeho vrstevník V.H.Brunner, malíř - všeuměl, jenž se pokusil rozkreslit svou každodenní činnost v originálních skizách, podobajících se krelenému filmu. Jeho kresby nalezneme např. v Knize dobré nálady, založené kavárny Union, kde byl Brunner denním i nočním hostem. Nápad, zachytit chvějivou čarou kresby chvějivost lidské existence, až po banální okamžiky, dosahuje výtvarnou invencí až do doby dnešní.
Nikoliv náhodou se v Šibeničkách objevil i kreslíř, který značnou pílí a pronikavostí pohledu obsáhl celou epochu ve výoji české karikatury - Zdeněk Kratochvíl. Ten buď pod svým jménem, nebo pod různými pseudonymy (nejčastěji T. R. Chvojka) navázal na tradici Simplicissima a jeho čelného kreslíře Th. Th. Heina. Zatímco u předchůdců je hlavním zdrojem karikatury linie, její síla a rozvedení, vychází Kratochvíl z rozvržení plochy a z vyváženosti kompozice. Tím vlastně vyšel vstříc nadcházejícím zsadám výtvarného kubismu.
Na počátku 20.století nastává prudký rozvoj tisku. Také technický rozvoj přispěl k vývoji karikatury. Převratným vynálezem bylo zavedení rotaček, jež byly schopny pohltit dnes a denně role papíru, jež musí být potištěn. Tyto "zuřivé mašiny" (viz) urychlují devalvaci slovního materiálu, ale současně znamenají objednávku pro karikaturu. Jde však ještě o žánr výtvarný? Nejde o pouhou kreslenou žurnalistiku?
Karikaturisté se horlivě podřizují poptávce. Intenzívně hledají styl, jenž by zdůrazněním fakt a událostí demaskoval panující fráze a klišé, odhaloval skutečnost takovou, jaká je. Fantaskní hyperbola ustupuje do pozadí, převažuje reálná a civilní tématika a "komika nechtěného".
Jedním z nejsnaživějších a nejpůsobivějších karikaturistů tohoto období je Josef Lada. Pro potřeby rotačky zesílil linii kresby, jako redaktor a humorista spojil zvířecí a lidský svět v "lomených nohách" a v geometricky plošných útvarech, v nichž lze spatřovat i vliv dobového kubismu. Své kresby prodchnul naivitou a přímočarostí svého venkovského dětství, poetikou české krajiny. Největším jeho objevem jsou přírodní motivy a hromadné scény, např. venkovští muzikanti a výjevy hospodských rvaček.
Fráze se obvykle definuje jako ustálené rčení: aby se ustálené rčení stalo frází, musí v něm být něco falešného, něco nepravdivého a přepjatého. Fráze totiž není ustálené rčení, ale ustálené lhaní. Fráze je habituální a zmechanizovaná neupřímnost.
Karel Čapek
Do mohutného rozvoje výtvarné produkce v letech dvacátých se zapojuje i karikatura. Vedle Josefa Čapka, který vyjádřil vtipné nápady zejména v ilustracích k literární tvorbě obou bratří Čapků, zapisuje se do mapy karikaturistů Vlastimil Rada, aby uplatnil svůj "střapatý, peřenitý rukopis" (podle Adolfa Hoffmeistera) zejména v ilustracích ke společné tvorbě s humoristou Jaroslavem Žákem.
Další generační vrstva karikaturistů je spjata s časopisy Sršatec, Nebojsa, Trn a Tramp. Patří sem velká jnéma české karikatury meziválečného období jakým byli Josef Novák, František Tröster, František Tichý, František Muzika, Vojtech Tittelbach a především František Bidlo. Poslední z výše jmenovaných se stal přímo klasikem krikatury, zaměřené satiricky a politicky: na tuto tradici navázali - ve změněných podmínkách - po válce Antonín Pelc, Antonín Haas a Josef Novák aj. S Bidlovou popularitou a pilností mohli soutěžit v letech čtyřicátých pouze Zdeněk Tůma, vytvářející v Ahoji typ pana Pindala a rodiny Človíčkovic, či Ondřej Sekora, jehož tvorba vrcholí v ilustraci vlastních knih pro děti a "zvířecích" typů, např. Ferdy mravence, brouka Pytlíka aj.
Mistrem karikaturního portrétu, inspirovaným mezinárodní kulturní veřejností, byl bezesporu Adolf Hoffmeister. V jeho rozsáhlé a pohotové tvorbě je ukryta "humorná" encyklopedie představitelů naší i světové kultury za posledních půl století. Hoffmeister vychází z charakreristické dominanty zobrazovaného portrétu, který uchopí svou rozevlátou linií a dovede k přesvědčivé pointě. Jeho tvorba dokumentuje souvislost karikaturní názornosti a "básnické" asociace, známé z období poetismu a surrealismu; proto až zázračně snadno přechází z roviny reality do roviny symbolické. V Hoffmeistrových kresbách dochází téměř nepostřehnutelně k "hmotné" realizaci básnických představ, jako u básnické metafory.
"Musíme v poznámce shrnout všechny věci najednou. Uzel čar slitý v neforemné bludiště kliček by byl výsledkem analýzy našich pohledů. Nestojíme dávno o tyto hříčky patlavých filozofů nad věcmi. Jsme mnohem prostší. Kreslíme naopak jen nejnutnější. Vycházírne z bodu. Bod je minimum a první zázrak. Z jediného pevného bodu Archimédes mohl vyvrátit svět...Portrét je ješitný, karikatura kreslí věci jak jsou."
Adolf Hoffmeister
Rozhlédněme se trochu po světě. Nebudeme uvádět jména klasiků - karikaturistů, jako je George Grosz, Jean Effel, Saul Steinberg, J.J.Sempé, Bosc, Folon, M. Siné, Chaval aj. Každý z nich má "svůj" způsob, svoji formaci, svůj komický typ a styl kresby. Všichni mají jedno společné: podřizujíá se zákonitostem komiky, humorného ztvárnění. Tak je tomu i v případě, kdy jde o "černý humor", nebo o groteskní absurditu.
"Absurdita komická je téže podstaty jako absurdita snová."
Henri Bergson
Někteří karikaturisté navazují znovu kontakt s literaturou, jiní z ní dokonce vycházejí. Základní inspirací jsou bezprostřední podněty a výtvarná improvizace. James Thurber, jenž proslul též originálními humornými ilustracemi, popsal, jak vznikla kresba k textu Cos udělal s doktorem Millmossem?
"Nakreslil jsem hrocha, abych pobavil svou dcerušku. Výraz zvířete mě přesvědčil, že nedávno sežralo člověka. Tak jsem přidal klobouk a dýmku a paní Millmossovou a titulek pak následoval zcela snadno."
Současná karikatura se rozloučila s nápodobou a s kolorovanou kresbou: vyznačuje se náznakem, uvolněnými, mnohdy zesílenými a výraznými čarami, smělým rozvržením prostoru, vymezení plochy černé a bílé. (Zvláštním typem je fotografický humor, zachycující komické momenty bleskovými záběry v nestřežených okamžicích. (Mnohé "autentické" záběry jsou doplněny anekdotickými výňatky textovými.)
Česká karikatura načerpala koncem šedfesátých let čerstvé podněty s kreseb světových karikaturistů, především Saula Steinberga (amerického karikaturisty rumunského původu, jenž vyjádřil situaci absurdního nonsensu ): mnozí dnešní karikaturisté: Renčín, Jiránek, Holý, Barták vyšli z podnětů J.M.Bosca, Chavala, J. J. Sempého, Jeana Effela aj.
Představme si průzkumníka, jenž přechází mezi dvěma liniemi: mezi uměleckým ztvárněním a praktickým sdělením. Taková je role karikaturisty: někdy vychází z potřeb žurnalistiky (např. Vladimír Jiránek, Liďák aj.), jindy se inspiruje impulzy výtvarnými (Adolf Hoffmeister, Jiří Trnka, Jiří Šalamoun, Adolf Born aj.). V každém případě dochází ke konfrontaci protilehlých úhlů pohledu a kontrastních cílů. Přechodným útvarem mezi malbou a karikaturou bývá i koláž či montáž, která rovněž má rysy komické travestie či parodie. (Např. obrazy Lieslerovy, koláže Ivo Vodseďálka aj.) Právě z toho vidíme, jak lehce proniká karikatura z všední reality do říše abstrakních symbolů a šifer.
Karikaturní zkratka se v mnohém od výtvarných koncepcí liší. Vychází z potřeb dne, zachycuje proměny doby, řídí se zákonem poptávky, jež je nelítostná a krutá. Umělecká stylizace bývá zastíněna bezprostředností. Proto osciluje aktuální kresba vždy na hranici záměrnosti a spontaneity. Zdánlivě náhodné oťukávání témat a tápání je ve skutečnosti hledáním typických rysů, to jest "ohledáváním" různých možností komického výrazu, v tom je experimentální role karikatury, jež je v pravém slova smyslu dobrodružstvím kreslícího pera.